Od pramene k prameni kolem vody Metuje

Voda vždycky byla a vždycky bude životně nezbytnou přírodní surovinou, což se tím více začíná v poslední době projevovat jejím nedostatkem i v místech prozatím na vodu bohatých. Pojďme se tedy dnes na vodu podívat trochu zblízka. Při našem dalším výletě můžeme na vodu narazit hned za vchodovými dveřmi našeho domu. A to ve formě deště nebo sněhu či ledu. To by nás nemělo roztrpčit, naopak bychom z takového zjištění měli mít velkou radost. Atmosférické srážky jsou totiž hlavním zdrojem povrchové i podzemní vody, které nám kvapem ubývá. Srážková voda, pokud nespadne z oblohy jako přívalový déšť, který jen sklouzne po tvrdé vyschlé půdě do nejbližšího říčního koryta a zmizí v nenávratnu, se do země pomalu vsakuje, přirozeně se filtruje, vyplňuje pukliny ve skalním podloží a obohacuje se o rozpustné minerální látky. Takto vzniklá pitná voda pak po puklinách může znovu vyvěrat na povrch jako vodní pramen, nebo se vsakuje rozpukanými horninami do větších hloubek. Tam, především v blízkosti hlubokých geologických zlomů, se může dále intenzivně obohacovat o minerální látky a plyny, pronikající z hlubin zemské kůry, a přirozeně nebo z vyvrtaného hydrogeologického vrtu znovu vyvěrat tak, jak je tomu třeba ve výchozím bodě našeho dnešního výletu – u sírou čpících minerálních pramenů Hronovka a Regnerka v hronovském parku Aloise Jiráska na břehu řeky Metuje. Zde můžete okusit, a to doslova, jednu zvláštnost – z jednoho prameníku vyvěrající dvě minerální vody (lidově nazývané „prdlavka“, proč asi?), výrazně odlišné chuti a „vůně“. A všechno to má na svědomí bezprostřední blízkost největší a nejaktivnější geologické poruchy ve Východních Čechách – Hronovsko-poříčského zlomu, jak se dozvíte z textu a kresby na informační tabuli. Zde se tedy můžeme na úvod osvěžit, a třeba si i načepovat zdraví prospěšnou kyselku na cestu.

Z hronovského parku se vydáme chodníkem proti proudu řeky na červenou značku k budově Husova sboru a hned po zhruba 250 metrech za ní narazíme vlevo od cesty na další geologickou zajímavost. Tu také způsobila voda, ale už asi před 300 miliony let v období prvohor. Ve skalním výchozu pevných arkózových pískovců v úpatí Jírovy hory zde najdeme částečně vylámaný zploštělý prokřemenělý kmen karbonského předchůdce dnešních jehličnatých stromů – lidově nazývaný araukarit. Tento kmen zde kdysi vyrostl na břehu bažinaté laguny, následně byl stržen vodním přívalem, zanesen mocnými vrstvami vodou naplavovaného písku a štěrku, v nich „zkameněl“ prokřemeněním a po dlouhých milionech let byl opět obnažen ostře se zařezávajícím korytem řeky Metuje. Popojdeme dál k dolní části obce Velký Dřevíč, kde soutok řeky Metuje a potoka Dřevíč vytvořil úzký hřebínek, na kterém kdysi stávala tvrz Homole. Na jeho východním úbočí si můžeme mezi listnatými stromy všimnout skalních výchozů světlých narůžovělých pískovců v kontaktu se sytě šedočervenými podložními jílovci, vzniklými z jemnozrnných usazenin v tehdejších tropických vodních lagunách. Toto výrazné nerovné rozhraní vypovídá o rychlé změně sedimentačních podmínek, kdy vrstvy jílovitých lagunních usazenin začaly být zanášeny spoustami písčitého materiálu, přinášeného náhle zrychlenými vodními toky. Jen o kousek dál, vedle objektů firmy Tamadex u osady Střezina, všímavější geoturisté určitě nepřehlédnou u levého okraje cesty výsypky směsi jemně rozdrobených uhelných lupků s kousky kamenného uhlí v místě povrchového výchozu drobné uhelné sloje mezi karbonskými horninami v úpatí svahu. Uhlí nám vlastně taky vzniklo díky rozsáhlým bažinatým vodním plochám, do kterých zapadávaly spousty zbytků bujných pravěkých rostlin, „pohřbívaných“ pak mocnými vrstvami říčního materiálu. Budeme pokračovat dál po asfaltové cestě okrajem údolní nivy s meandrující Metují k bývalému vodnímu mlýnu Kozínek, zrekonstruovaný dnes na firemní objekt s malou vodní elektrárnou. Mimochodem, vodní elektrárna zde kromě vodního mlýna a pily Hospodářského družstva byla už v roce 1930. Pěkný příklad účelného využití vodní energie. V pročištěném náhonu si všimneme nezvykle jemně svisle rozpukaných křídových hornin – slínovců, ačkoli jejich vrstvy jsou zde uloženy téměř vodorovně. Co to tedy znamená? Toto intenzivní podrcení je totiž důkazem, že se nacházíme v tektonické zóně v blízkosti velké geologické poruchy, již zmíněného Hronovsko-poříčského zlomu. Hned za budovou mlýna se z roviny rozšířeného říčního údolí zvedá podlouhlý zalesněný pahorek. Jedná se o další zdejší geomorfologickou zajímavost – tzv. okrouhlík, vzniklý ze skalnatého ostrohu postupnými změnami toku řeky Metuje v jejím širokém meandru. V okolních svazích hlubokého údolí teď můžeme mezi opadanými listnatými stromy pozorovat spoustu větších či menších skalních ostrohů, srubů či pilířů, jindy skrytých bujnou zelení, které vznikly právě změnami toku ostře se zařezávajících říčních meandrů do relativně měkkého opukového podloží. V zimě navíc bývají tato skaliska mnohými drobnými pramenními vývěry ozdobeny třpytivými ledovými kaskádami a ledopády. Z širokého údolí Kozínku vystoupáme stále po červené značce prudkým svahem na rovnou strukturní plošinu Polické křídové pánve a dojdeme do obce Bezděkov. Zde si můžeme prohlédnout nejen jeden z barokních vesnických kostelů unikátního souboru tzv. Broumovské skupiny kostelů od stavitelů Kryštofa a Kyliána Ignáce Dientzenhoferových, ale také další místní zajímavost, spojenou s vodou. Horizontálně zvrstvené podloží středové části Polické pánve totiž místním lidem poskytlo podmínky pro budování tzv. haltýřů, a dvě tato zrekonstruovaná zařízení si můžeme prohlédnout právě na trase našeho výletu. Haltýře sloužily nejen jako kryté obecní studny nebo napajedla v místech mělkých vývěrů podpovrchové vody, ale často byly zamykány a využívány pro chlazení a uchovávání potravin. Od haltýřů, ke kterým jsme došli po krátké žlutě značené odbočce, se vrátíme zpět na červenou značku a pohodlnou cestou přes Radešov se po horním okraji údolí Metuje dostaneme do cíle našeho výletu – k artéskému prameni Julinka na Masarykově náměstí v Polici nad Metují. Zde se u přebudovaného prameníku z odolovských araukaritů můžeme osvěžit „kojeneckou“ vodou ze sedmdesátimetrového vrtu, zřízeného pro místní občany starostou Pellym v roce 1906. Nebo se můžete zajít posilnit a odpočinout si po absolvovaném geoturistickém výletu do některého z místních občerstvovacích zařízení. Případně, komu zbyl dostatek sil a kdo ještě nezná Geologický koutek Polická křídová pánev, si může tuto zdařilou venkovní expozici prohlédnout v parku naproti budově kláštera a Městského muzea, v němž je pro náladové doplnění ke zhlédnutí také expozice Muzea zimních sportů Emericha Ratha.